Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kostel na Karlově

4. 8. 2009

 

S historií stavby kostela na Karlově se autor popasoval i prozaicky v jedné z faktografických kapitol, i poeticky, a to hned dvakrát; zde se můžete seznámit s druhou částí

 

 

ÚVOD K VERŠOVÁNÍ KARLOVSKÉMU – DRUHÝ DÍLObrazek

 Barvitá historie vzniku, poboření a vypálení, znesvěcení, znovuvybudování a znovuvysvěcení chrámu na Karlově mě opravdu zaujala. Bez toho, že bych si dělal nárok na historickou správnost (některé starší údaje se v různých pramenech liší, mám na mysli hlavně jména architektů a stavitelů; pokud jde o opaty, jsou údaje již lépe doloženy), uložil jsem do veršů jak dostupnou faktografii, tak i své okouzlení stavbou, která mě kdysi přivedla k duchovnímu zamyšlení.

Jako mladý kluk jsem svého času pobíhal po Praze s fotoaparátem a jednou jsem na svých neplánovaných toulkách vlezl i do karlovského kostela. Tehdy tam ještě nebyla sadová úprava v dnešní podobě. Matně si vzpomínám na prostor parkoviště s auty a nízký plůtek naznačený řetězy mezi tyčkami. Karlovský kostel na mne dýchnul takovou spiritualitou, že jsem při odchodu k pobavení přihlížející mladé dvojice zakopl o řetězy a málem se natáhl na zem. Intenzivně jsem totiž hleděl vzhůru, s mnoha nevyřčenými otázkami.
 
V KAMENI TU BÁSEŇ DÝCHÁ
Zveršovaná historie kostela na Karlově
 
Jednu z legend pražských, myslím, slyšel vyprávět jsi jistě
o spolčení mistra stavby s rohatým na tomto místě.
Ďábel stavěl Bohu chrám? Tohle pomyšlení ruší,
odměnu měl ale jistou – stavitel mu upsal duši.
 
Vznosnou stavbu spolu klenou až do nevídané výše,
smekne jednou každý chudák, který přijde ze své chýše.
Když se lešení má zbourat, hle, architekt náhle šílí,
již ho mají ve své moci temné pekelnické síly…
 
„Podpalte ta dřeva“, volá, nádeníkům rozkaz dává,
lešení s rachotem padá, než však ukáže se sláva
kamenné bez podpěr klenby, mladík na život si sahá,
víry v sebe neměl dost, zle tak končí jeho snaha.
 
Zdali víte, kde dřív stála kaple, co má osm boků,
velikého panovníka, který neměl rovných soků?
Slůvko král má v jeho jméně Carolus skryt vlastní původ,
lhát vám nechci, vymýšlet si, pro to nemám věru důvod.
 
Karel Veliký v té kapli odpočíval po své smrti…
Kdekdo přemýšlí a bádá, v údivu teď hlavou vrtí?
- Ach tak Cáchy, vlastně Achen, to je místo spočinutí.
K zastavení, k zamyšlení vzpomínka na kapli nutí.
 
Obnoviti římskou říši – tak zněl královský plán velký;
nemohl takový nápad pojmout chabý duch, či mělký.
Veliký když patron je, velkým jmenovec se stane.
Dostál Karel IV. té cti – co soudíte, milý pane?
 
Kdo za Karla nejvíc stavěl, měl se k dílu, dá se říci?
Která, ptám se, huť to byla? – Parléřovi kameníci.
Co zbylo z prvního chrámu, toho není mnoho vskutku…
Obvodové jenom zdivo – proto nechci žádnou půtku.
 
Má se zato, Karlov zdejší že hlavně Rejta dílo jest.
Klobouk dolů, lidé drazí, komu čest, tož tomu čest.
Stany zdobily tu střechu, jak je tomu v Kutné Hoře,
pak přišly nepřízně časy, střechu odnesly jak moře.
 
Kdo byl klenby autor, víme. Totiž víme. Jen hádáme.
Domněnky o Bonifáci Wolmuthovi střádáme.
Zásluhu na stavbě stropu opat Mikuláš též měl.
Patnáct set sedmdesát pět chrám opravil a dostavěl.
 
Opatů se střídá řada, tak trochu jak na orloji,
jeden staví přeudatně, druhý přístavků se bojí.
Vzpomeňme na Otčenáška – to byl opat vpravdě čilý
nezahálel, stavěl pilně, chrámu věnoval své síly.
 
Tomáš Jan Brinke – to jméno dalšímu opatu patří,
který stavěl, rozšiřoval, práce vykonal tu za tři.
Tři oblouky a šest sloupů pro kůr s předkruchtím on vznese,
odkud se při bohoslužbách shora sboru souzvuk nese.
 
Varhany zde od počátku; v tu dobu už staré byly,
nárokům Tomáše Jana rozhodně už nestačily.
Do Telče posílá zprávu: varhany si přejem nové,
varhanický mistr Bedřich dobrou pověstí prý slove.
 
Do dnešních dnů Bedřich z Telče píšťalami svými pěje,
kdykoli varhany spustí, kdykoli se něco děje.
Sboristů se vejde dosti na zvětšenou chóru plochu,
ve volné pak chvilce sochy prohlédnout si můžeš, hochu.
 
Císař Josef vše chtěl jinak, vezměme to velmi zkrátka:
kostel zrušil, klášter zrušil, zavřel mnichům zadní vrátka.
Jen od jeho rozhodnutí uplynou tak čtyři roky,
světe div se, vše se mění, mohu přidat dvě tři sloky!
 
Století je osmnácté, osmdesát devět rok,
kostel opraví se trochu; čeká důležitý krok.
V prosinci onoho roku počtvrté vysvěcen bude,
sborů zazní libý hlas, varhaník tu zdatně hude.
 
Zase je chrám otevřený, k slávě Páně opět slouží,
přijít každý může dovnitř, kdo srdce otevřít touží.
Zpomal někdy svoje kroky, vejdi v Karlův svatostánek.
Uslyšíš hluboké ticho, nepohne se ani vánek.
 
V kameni tu báseň dýchá, v kameni tu vize žije,
zapomeň života prózu, tady kvete poezie.
Každý dech ti píseň zpívá, každý dech to jasně říká:
Proti Boží pravdě nic tu není platná lidská pýcha.
 
(2008/2009, Praha)
 
 

Portrét