Jdi na obsah Jdi na menu
 


Oslavy narozenin a svátků

12. 8. 2009

Zavedli jsme si ve sboru pěkný zvyk popřát si k narozeninám a svátkům.

            

 

 ÚVOD K VERŠOVÁNÍ ZNĚLKOVÉMU

               O oslavách má každý svoje představy, a tak ty divočejší „slavitele“ asi zklamu podotknutím, že naše oslavy jsou stručné a střídmé a pokud se odbývají přímo na zkouškách, jsou dokonce abstinentské; podává se výhradně čaj. Gratulaci vyřídíme předáním kytice a desek s přáním a příležitostnými verši, rukotřasem či objetím, případně hubičkou (na jednu tvář „pro zdraví“ a na druhou „pro krásu“), pár milými slůvky (o to jde nakonec nejvíc) – a to je vše, na víc ani není čas, cenné minuty běží a z doby určené pro nácvik nových či opakování starých skladeb opravdu nelze ukrajovat. Z prvních ohlasů na tuto iniciativu vyplynulo, že nás již v lednu čekají troje narozeniny a jeden svátek! První oslavenkyní se stala Věra Eibenové. A tak novoroční sonet, který jsem 1. 1. 2009 hbitě složil, patřil hlavně jí – a pak všem dalším lednovým oslavencům.
 
                POD HVĚZDICE KLENBOU
                   Novoroční sonet pro Věru Eibenovou
                   a všechny lednové oslavence sboru FENIXObrazek
               
Zpívejme my písně latinské i české,
veselé, rytířské, nebo Kristu Králi,
nejenom ty naše tklivé jsou a hezké,
květy hudby rostou i ve světa dáli.
 
Kdes ve světa dáli, anebo zas blízko,
putovat nemusíš vždy až na kraj světa.
Hlavně, když jdeš na kůr, sehni hlavu nízko,
ať po tobě není, synku, dcerko, veta!
 
Klenutí je nízké a kámen je tvrdý.
Vchod ten úzký, nízký pokoře nás učí.
Pod hvězdice klenbou hlas kdo rozezvučí,
 
může pak snad přece být i trochu hrdý.
Zpíváme-li pro lidičky Bohu milé písně,
pomohou – jim jako nám – od smutku i tísně…

 

 

(Leden 2009, Praha)