Historie sboru
7. 8. 2009
Ve verších tu kronikář líčí zrození kvarteta, okteta a sboru.
ÚVOD K VERŠOVÁNÍ ŠUNKOHODOVÉMU
Anna Kubů naplánovala na čtvrtek po středečním vánočním koncertě šunkové hody. Ne snad že bychom
jenom hodovali! Nejprve jsme zpívali. Úměrně našim silám, o něco zeslabeným po včerejším koncertním
výkonu, jsme přezpívali sborové úpravy koled. Posezení s občerstvením následovalo a bylo milou příležitostí,
jak se uvolnit a pohovořit, podělit se navzájem o dojmy hudební i nehudební. Anna s Lacem dodali kýtu uzené
šunky a předvedli v praxi náčiní – tedy držák na šunku (přezdívají mu „šunkodržič“), nůž a vidli, my každý
podle své úvahy a možností zakoupili křen, hořčici, okurky, pivo. Nu, a já jako kronikář-veršotepec jsem tam
přímo na místě přispěl k pospolité pohodě recitací níže uvedených veršů, kde jsem zachytil dosavadní krátkou,
ale pohnutou historii sboru a věnoval nějaký ten řádek každému členu.
FENIX SBOR JE, TAM SE ZPÍVÁ
Letem světem od založení sboru po Andrease
Na šunkové hodování pozvala nás Anna Kubů.
S díky skládám veršování, šunky maje plnou hubu.
Trochu piva? – Proč ne, díky! Podpoříme Múzu lehce.
V teplých krajích rostou fíky. U nás se jim růsti nechce.
Okurčička ze Znojma je značka osvědčená, jasná,
po křenu pak z kronikáře stává se hned trouba hlásná:
FENIX sbor je, tam se zpívá – tohle není zpráva nová,
někdo na blog se snad dívá, jiný programy si schová.
Odkud přilétl pták z báje, kde se asi Fenix vzal?
Ani z pekla, ani z ráje, osud si tak předsevzal.
Historie sboru krátká spoustu zákrut v sobě kryje,
pojďme pootevřít vrátka nedlouhé té historie.
Čestmír Stašek učil sbory desítky let hezky zpívat,
nechtěla se Anna potom na sboristy jenom dívat.
V roce dva tisíce pět učinila rozhodnutí,
cosi pohání ji vpřed, jednat rázně cos ji nutí.
Nabídku svým bližním činí: „Zpívejme si pro radost,
zůstaňme ve zpěvu činní, kdo nezpívá, ať má zlost.“
Že jich zprvu čtvero bylo, kvartet po právu se zvali,
zpívali, až bylo milo, v okteto se prozpívali.
Chobotnička ráda vyčká, chapadélka v moři noří,
přivři rychle svoje víčka, pod očima oheň hoří.
Fénix padá, Fénix vzlétá, sbormistr je náhle v dáli,
jaká bude další meta? – Statečného osud chválí.
„Zkusme, zda ti mladí z Řecka naší hudbě trochu hoví.“
Charis, Jorgos – to je pecka! Kubů v Celetné zas loví.
Odvážnému štěstí přeje; z Kypru Řeci – to jsou reci.
Zprvu Charis setbu seje, sklízet budou ale všeci.
Jorgos Druhý všemu velí: „Na mém koncertě chceš zpívat?
To se musíš více snažit, a ne tupě čučet, zírat.
Srovnej každý svoje noty, jinak nemáš z čeho pět,
neprohlížej si teď boty, nebo vyrazím tě hned.“
To byl Drsoň, tenhle Jirka! Andreas – hle, jiná káva.
Dámám načechrává pírka chvíli zleva, chvíli zprava.
On je třetím princem z řady, usmívá se a je milý,
sboristky ho mají rády, zapomenou pro tu chvíli,
že i jeho ucho slyší, co je faleš, co je čisté.
Nechcem přece děsit myši, ani publikum, toť jisté.
Amatér je zvláštním tvorem. Radost, nadšení ho živí.
Měl by ladit s celým sborem, jinak posluchač se diví.
Je to práce, je to fuška, zkoušky, potom doma cvičí.
Štěstí – jenom zlatá muška, někdy ladí, jindy kvičí…
Neustávej, cvič jen stále, pokroky se rychle blíží,
někdy přímo nenadále zpíváš lehce, co dřív s tíží.
Publikum má tenké uši, souzvuk tónů srdce hřeje,
nesouzvuk nemile ruší, copak se zas asi děje?
Radost v lidskou duši vnášet - to je cílem, kéž se daří.
Utrpení umět snášet, když cos v životě se maří.
Majka, Blanka – soprán jistý, Dáša někdy najde chvíli,
Olinka to také jistí, sopranistky – to jsou síly!
A co naše alty milé? – Mimikou tváří a citem
rozjasní nám všechny chvíle, činí každou skladbu hitem!
Věra, co nám noty píše; vedle Věry Anna sedí,
Jiřina, Alice, Líba na sbormistra zbožně hledí.
Kronikáři roztržitý, druhá Marie snad není?
Verš máš horkou jehlou šitý, propadl jsi asi snění…
Snad je to tím, že anglické Jiřka zas kol fráze trousí,
vtipné jsou, jen výslovností ježí kronikáři vousy.
Když Alice s Líbou zpívá, dojetím ti zvlhnou oči,
za mladými altistkami chlapi z publika se točí.
Ale ženské uši, oči mají zase jiné cíle.
Za tenory se hned točí, Honzík, Petřík – ach, jak milé!
Tam, kde soprán výšivkou je, tenor zase zlatou nití,
alty, basy temnou krásou základ melodie sytí.
Pepy hustý, mocný knír v rytmu hudby sám se chvěje,
komentuje pohotově, vše, co kol něho se děje.
Laco bas je zcela pravý, z hlubin sklepa rázně zpívá,
zdali soprán nefixluje, bedlivě se přitom dívá.
I Jakub se někdy chytí, ach není to práce snadná,
když v dohledu nakrúcá se naše Bílá paní vnadná.
Karel za pianem sedí, v kostele je varhaníkem
pozorně on do not hledí, myslíme na něho s díkem.
Jsme jen lidé chybující, zpíváme však všichni rádi.
Zapalme už rychle svíci, semkněme pak sboru řady.
Karel za pianem sedí, v kostele je varhaníkem
pozorně on do not hledí, myslíme na něho s díkem.
Jsme jen lidé chybující, zpíváme však všichni rádi.
Zapalme už rychle svíci, semkněme pak sboru řady.
Možná časem se kdos přidá. Pozná, že to snadné není!
Energie hodně vydá, není hudba pouhé snění.
Tak pojď, zkus to třeba s námi. Zkušenost se předpokládá.
Kostýmní rej láká dámy. Radost, žádný hněv ni váda!
(Prosinec 2008, Praha)