Jdi na obsah Jdi na menu
 


První verše

8. 8. 2009

Jedna z prvních příležitostných básniček, z nichž byla později poskládána celá Veršovaná kronika.

Obrazek

           

 

  ÚVOD K VERŠOVÁNÍ SVATEBNÍMU – PRVOPOČÁTEK KRONIKY

                

               Začátkem srpna jsme rádi splnili naší sopranistce Dáše její přání poskytnout dárek přátelům – zpívání Fenixu jako doprovod svatebního obřadu dne 8. 8. 2008 v havířském kostelíku v Poděbradech. I přes absenci tenorů jsme dali dohromady šest pěvců, elektrické varhany i varhaníka a hlavně auta potřebná k převozu toho všeho. Na místě jsme se v prostorách poděbradského jezdeckého klubu převlékli do našich slavnostních hábitů, došli k nedalekému kostelíku ukrytému v parku a rozezpívali se, ošoupanou lavici zakryla Blančina rozpínací bílá sukně jako improvizovaná drapérie stolku pod varhanami (nebojte se, Blanka nebyla zcela bez sukně, měla přece oblečený sborový kostým!)… a mohli jsme zpívat. Celkový účinek byl mohutný, i když nešlo o vybroušené koncertní podání. Živý zpěv podaný s citem a zaujetím vždy předčí reprodukovanou hudbu, a tak tomu bylo i tentokrát. Krátký videozáznam ze svatby včetně našeho zpěvu byl dokonce uveřejněn jako blogová příloha Nymburského deníku. Jako pozornost od novomanželů si každý z pěvců odvážel láhev výběrového bílého vína.

               
                SEDMERO POCHVÁLENÍ A JEŠTĚ PŘÁNÍ NAVRCH
               Zpívání Fenixu na svatbě v Poděbradech v pátek 8. 8. 2008
                
               Chváliti se má. Je to zdraví prospěšné, důstojné a spravedlivé.“
 
Chvála první Dáše naší, že ten dobrý nápad měla,
ku svatbě nás pozvat zpívat ona bystře vyvzpomněla.
 
V poděbradském kostelíku, ozvuk, dozvuk skvěle zvučí,
v šestici je každý sólem, souhře zpívání se učí.
 
Druhá chvála Anně patří; skladby s citem vybírala,
v altu zpívá tu teď za tři, by přítomné dojímala.
 
Olinka pomůže hbitě, tu je sopránem, tu altem,
inu – Staškovo je dítě, za chodu vše zvládá kvaltem.
 
Dceři své tak díky třetí vděčný otec vzdáti kvačí.
Svatebčané na mou věru pohnuti byli až k pláči.
 
Dojali jsme je, to jistě! Každý zpíval ze všech sil.
Karel Vítek u varhan byl, i tenory nahradil.
 
Jemu tedy čtvrtou chválu, pátou za řízení vozu
Blance, jakož vpředu Dáše, nesrazily psa ni kozu.
 
Vydechněte, nadechněte; nejsou všechna slova chvály!
Pan starosta hezkou řeč měl, vhodnou i pro větší sály.
 
Dobře slova svoje volil, zdravil všechny, ba i sbor,
humorem jen jemně solil, rozzářen jest každý tvor!
 
Závěrečná chvála sedmá dvěma hlavním „pěvcům“ patří.
Lásky píseň oči pějí, ruce spolu se teď bratří,
 
prstýnky se vyměňují, manželské pak políbení,
číše vína, gratulace… Je to skutečnost, ne snění!
 
Žijte spolu navždy blaze! Všechna přání ať se plní.
Nad sklenkou vína tady v Praze jazýček můj sladce vrní.
 
Adam s Evou rozmnožili lidskou tuto naši říši.
Co pak čeká na vás asi, snažím se vyčíst v té číši.
 
Synek bujný, dcerka krásná? Nehrajme si na proroky.
Budoucnost je přesto jasná. Ať poběží dny či roky,
 
vaše štěstí již teď splétá do kytice krásných květů,
srdce vaše vlastní vedou v říši netušených světů.
 
Srpnový ten pátek budiž navždy svátek!
 
Hip hip hurá a nadto ještě sláva,
nadšením bučí býk, telátko i kráva.
 
(Srpen 2008, Praha)